145ZOBRAZENÍ

První cestovatelé začali objevovat Kamčatku v druhé polovině 17. století. V té době žilo na poloostrově zhruba 25000 obyvatel s kulturou na úrovni doby kamenné. Poslední roky 17. století jsou spojené s objevitelskými pobyty Vladimíra Atlasova, který založil na řece Kamčatce pevnost a postavil kříž symbolizující připojení Kamčatky k Rusku. S historii Kamčatky jsou spojeny hlavně expedice dánského mořeplavce Vitusse Jonassena Beringa a A. Chirikova. V prvé expedici v roce 1728 dokázali existenci průlivu později nazvaném Beringovým průlivem, během druhé kamčatské expedice připluli na dvou lodích- Sv. Petr a Sv.Pavel- do Avačínského zálivu. S tímto datem – 6. a 17.října 1740 – je svázáno i založení nejstaršího města Dálného východu – Petropavlovska Kamčatského.

Kamčatka byla ze strategických důvodů po dlouhou dobu uzavřena před přílivem turistů, izolovaná od okolního světa. Povolení k návštěvě Kamčatky mohli získat pouze nejbližší příbuzní trvale registrovaných obyvatel a též naopak nebylo jednoduché získat povolení k výjezdu na „ matjerik “. Jedinou výjimkou se stal rok 1975, kdy sovětští vulkanologové s naprostou přesností předpověděli erupci vulkánu Tolbačik, jedné z největších geologických katastrof na planetě. K tomuto „ohňovému představení“ sezvali odborníky z celého světa, s postupným odezníváním erupce se však Kamčatka opět uzavřela. Obrat nastal teprve na konci minulého století, kdy se Kamčatka začala otevírat pro ruské i zahraniční návštěvníky. S tímto procesem otevírání se světu vyvstala i potřeba ochrany velice citlivé přírody – na poloostrově je registrováno téměř 200 unikátních přírodních objektů. V současné době je 27% přírodního území Kamčatky chráněno. Byly v vytvořeny dva Národní parky – „Kronockij“ a „Komandorskij“, pět přírodních parků – Nalyčevo, Južno-Kamčatskij, Ključevskoj, Bystrinskij, Golubyje Ozera a další chráněná území místního významu. Chráněná území byla vytvořena i na území Korjakskoj autonomní oblasti. Pod obecným názvem „ Vulkany Kamčatky “je celkem 5 přírodních oblastí poloostrova zahrnuto do seznamu kulturního a přírodního odkazu UNESCO- Bystrinskij park kromě přírodních zvláštností zachovává tradice původních obyvatel Kamčatky- Korjakov, Itelmenov, Zvěnov. Největší turistickou atrakcí Kamčatky je zřejmě Údolí gejzíru a sousední kaldera „ Uzon“ v Kronockém národním parku. Byť jsou dnes známy několikadenní trasy do parku, pro většinu návštěvníku Kamčatky jedinou možností k návštěvě údolí zůstává předražená nabídka ruských agentur- hodinový let vrtulníkem za cenu letenky z Prahy do Petropavlovska.


Z hornatého severu „Korjackovo nagor se kjihu táhnou dva mohutné horské hřebeny- Srednyj a Vostočnyj, přičemž ve východní části se nachází 28 z celkového počtu 29 činných sopek Kamčatky. Uzemí mezi těmito hřebeny je chráněno od chladných proudů Tichého oceánu a převládá zde vnitrozemské podnebí- místní jej nazývají „Krymem Kamčatky “. Západní pobřeží ovlivňuje chladné Ochotské moře zatímco východní pobřeží a nechráněný jih je daleko více pod vlivem chladných mořských proudů a cyklonů, které přínášejí vlhký vzduch od Japonského a Žlutého moře. Sněhová pokrývka, která v horách dosahuje více jak 3 metry, začíná odtávat v květnu, v horách se sníh drží až do konce srpna. Léto je velice krátké, teploty nad 10 C se drží pouze v údolí řeky Kamčatky. Obrovská otevřená „Avachinskaja guba“ vytváří svým pozadím nad Petropavlovskem jeden z nejkrásnějších zálivů na světě.

Na Kamčatku jsem se vydal v roce 2004 celkem 2x. Informaci o krátkém Kamčatském létě jsme nebrali přiliž vážně a k první návštěvě jsme s dcerou a se synem odletěli koncem května, tzn. v době, kdy obyčejně bývá ještě většina území pod sněhem, Výjimka se nekonala- zima v roce 2004 byla navíc velice tvrdá, takže téměř všude – na severu i na jihu jsme se ve vyšších polohách pohybovali po souvislé sněhové pokrývce. Počasí však v této době bylo velice stabilní, slunečné, bylo zajímavé pozorovat rychle se probouzející jarní přírodu. Místní obyvatelé nechápali smysl naší návštěvy takto brzy na jaře, popisovali krásy Kamčatky právě na konci léta, tzn. koncem srpna- a to byl důvod, proč jsem se na Kamčatku v této době vypravil znovu. Jak jsem se dozvěděl později, celé léto v tomto roce bylo velice chladné a deštivé a, bohužel, tento stav přetrvával i počátkem září. Teprve v druhé polovině září cyklon vystřídal „anticyklon“ a nastala jakási obdoba našeho babího léta.

Pohled z okénka příjemného TU-154 na souvislou sněhovou pokrývku v okolí jasně vystupujícího Viljučinského vulkánu při přistání v Petropavlovsk-Kamčatskij koncem května není moc příjemný. Plánovanou cestu k Mutnovskému kráteru a do Nalyčeva odkládáme na konec pobytu a okamžitě po příletu se zajímáme o jízdenky na autobus na sever (144). Nedávná erupce vulkánu Ševeluč však narušila spojení mezi Ključi a Ust‘- Kamčatskij, autobusová doprava na sever je omezena. Daří se nám zakoupit lístky do Essa centra Bystrinskoj oblasti. Skanzen, zajímavé museum o životě původních obyvatel a hlavně termální bazén příjemné místo, vstupní brána do Bystrinského parku (150, 169, I74). Našim cílem je však oblast mezi Ključevskoj a Tolbačikem. Daří se nám na počkání vyřídit povinnou registraci a stopem přes tradiční korjackou vesničku Anavgay a přes vynikají radonové termály na úpatí vyhaslého vulkánu.

47. kilometr – se dostáváme zpět ke hlavní cestě ke Ključi. Nová šotolinová cesta vede údolím řeky Bystraja, ve spodní části se odkrývají zajímavé pohledy, které ruší pouze zastavěné okolí kolem přehradní hráze, jediné vodní elektrárny na Kamčatce. Původní cestu, kterou několikráte míjíme, používají dnes pouze turisté jakožto vstupu do přírody Bystrinského parku. Od „razvilky“ se již snadno dostáváme dalším stopem k převozu přes řeku Kamčatku (180, 190, 196) a dále do Ključi, městečkem pod nejvyšší sopkou Euro-Asie, Ključevskoj (213). Zde se seznamujeme s Ju.N.Zarinovskýrn, vedoucím vulkanologického oddělení. Ruské Akademie věd. Oddělení monitoruje chování vulkánů ve skupině Ključevskaja- Tolbačik ve východním hřebenu a vulkánu Ševeluč, jediného činného vulkánu ve středním hřebenu na druhé straně řeky Kamčatky. Návštěva vulkanologického odděleni je velice zajímavá – dlouhodobá sledování jsou velice přehledně zpracována a i laik si může vytvořit představu o zdejší aktivní oblasti. Jurij Nikolajevič nám popíše i cestu k bázi dřívější vulkanologické stanice na úpatí Ključevskoj – Podkovy, podle tvaru jednoho z asi 80 pobočních kráterů. Zároveň však vyjadřuje pochybnosti o našich plánech dostat se z Podkovy dále směrem do středu plošiny pod vulkán Bezimjannyj a dále k Tolbačiku – hluboké kaňony, které si razí vytékající láva po úbočí Ključevskoj mohou být ještě zasypány a zafoukány sněhem. Při vyhledávání místa k noclehu na břehu řeky Kamčatky máme smůlu – dostáváme se do konfliktu s policií, neoblomný policajt nám zabavuje pasy. Druhý den ráno řešíme problémy s našim pobytem v Ključi s velitelem policie, který je již daleko vstřícnější, Jak se dozvídáme, Ključ je stále uzavřené město – na úbočích Ševeluče je jakýsi vojenský polygon, na kterém se vyhodnocují zásahy raket vystřelované z Kazachstánu a my tady vlastně nemáme co dělat. Velitel policie však naše zadržení řeší pouze domluvou, musíme slíbit, že okamžitě opustíme Ključ – což též činíme, ale opačným směrem.

Cesta na Podkovu vede nejprve asi 20 km velice nepříjemným jemným naplaveným lávovým pískem, teprve na hranicích parku se dostáváme na již pevnou cestu, která začíná prudce nabírat výšku. Otevírají se pohledy na druhou stranu řeky Kamčatky v pozadí s vystupujícím Sevelučem (242). Sněhu rychle přibývá, když GPS ukazuje posledních 7 km do Podkovy, boříme se s těžkými krosnami po kolena, místy až po pás do mokrého sněhu. Nyní je již jasné, že cesta přes hluboké kaňony na stranu Tolbačiku je pro nás v této roční době uzavřena – jediným reálným cílem zůstává Podkova. Stavíme stany u jednoho z kaňonů s protékající vodou a druhý den vyrážíme nalehko směrem ke Ključevské. Cesta, po které v létě může projet terénní auto, je schována hluboko pod sněhem, brzy ji úplně ztrácíme a jediná orientace hustým porostem je podle GPS. Asi po třech kilometrech vycházíme z porostu, před námi bílá planina s majestátně vystupujícím kónickýrn kuželem Ključevské (236, 237, 243) a zaledněným vrškem Ovalnoj Zeminy (243). Snadno podle GPS i podle tvaru odhadujeme kráter Podkovu (255). Z jejího vršku se odkrývají pohledy přes údolí řeky Kamčatky na střední hřeben a neustále dýmající Ševeluč (249, 242). Na úbočí Ključevské jasně vystupují krátery, které se vytváří v době aktivity vulkánu. V okolí Ključevské je celkem asi 80 takovýchto „venti1ů V době aktivity Ključevská „využívá“ též krátery jiných, jinak již nečinných sousedních vulkánů, starovulkán Kámen však odsud není možno pozorovat. Na starou vulkanologickou stanici přicházíme jakožto první letošní návštěvníci. Kolem domečku na několika místech odtává sníh a přímo z pod něho se objevuji žluté květy rododendronů- kamčatské léto je příliš krátké, za dva měsíce v těchto výškách již napadne nový sníh.

Vracíme se do Ključi (198,213) s rozhodnutím obejít Ključevskuju z druhé strany od Kozyrjevska. Prší, nechce se nám stavět stany. Ubytováni však není jednoduché získat – cizince bez specielního povolení k pobytu z OFB (otdjel federalnoj bezopasnosti) si žádný ubytovatel nedovolí přijmout. Další den procházíme město, které ještě nedávno patřilo mezi 5 hlavních center Kamčatky, dnes z části v ruinách. K těm dalším větším centrům patři Jelizovo, stále, díky ponorkové základně i pro Rusy uzavřený Viljučinsk a Milkovo ve střední části toku řeky Kamčatky. „Gorodom“ v místních podmínkách zůstal pouze Petropavlovsk. Z Ključi se dříve vyváželo dřevo – dnes tento průmysl připomínají pouze haldy shnilého dřeva v bývalém přístavu, zrezivělé zbytky říčních trajektů (199,203,204), podobně skončil i rybozpracovatelský průmysl. Podle mínění místních bylo vše privatizováno a později rozkradeno – jediný způsob obživy zůstala vojenská základna. Hodně obyvatel odešlo. Ve městě zůstává spousty polorozpadlých, opuštěných paneláků i rozpadlých dřevěných domečku (206,207,209,210,2 13). Vzhledem k úbytku lososů táhnoucích od nedalekého ústí řeky Kamčatky je značně omezen povoleny limit výlovu podle míněni police za úbytek mohou hlavně pytláci (ti loví lososy výhradně pro jikru, maso zahazují), podle mínění místních hlavně policie a vojsko, kteří loví stále neomezeně a nepřiměřeně pro svoje potřeby. Máme prý štěstí. že můžeme ochutnat v toto roční období největší kamčatskou specialitu čerstvou Čaviču (King Salomon)- syrovou pouze naloženou či čerstvě uzenou-skutečná pochoutka.

Všechny průjezdné cesty pod Tolbačik z Kozyrjevska jsou stále pod sněhem, čili jakákoliv snaha domluvit se s místními na dopravě „vjezděchodom“ a nechat se dopravit do 70 km vzdálené Junochodky‘ tzn. do vulkanologické báze pod Tolbačikem, ve které byla testována všechna zařízení vysílaná sověty na Měsíc, je naprosto zbytečná. Necháme si podrobně vysvětlit cestu pod Kopyto – kráteru na počátku plošiny mezi Tolbačikem a masivem Ključevské, vzdálené asi 45 km od Kozyrjevska a vyrážíme pěšky (404, 405, 406, 407, 408, 409, 411, 413). Stan stavíme až na pokraji již souvislého sněhového pole na hranicích přírodního parku Ključevskaja (415). S vodou zde nejsou žádné problémy, voda z tajícího sněhu neprostupuje lávovým podložím a vytváří na měkkém lišejníkovém povrchu jezírka (419), které každé ráno musíme prosekávat cepínem. Během dalších dvou dnů se snažíme nalehko vystoupit na nejbližší krátery a najít si optimální místo na pozorování panoramy, která je považována za jednu z nejpůsobivějších na planetě (448, 527). Čisté pohledy se otevírají hlavně brzy ráno, pokud je slunce ještě schované za tímto masivem (490), večer po západu slunce jsou většinou čisté vrcholky vulkánů naopak ozářeny rudou barvou (482,483,484,485,487). Do hledáčku 28 mm objektivu se dostanou vedle sebe vulkány Ovalnaja Zemina, Ključevskaja, starovulkán Kamen a v tuto dobu velice aktivni Bezimjanyj (495,497) a z druhé strany Bolšaja Udina a mohutný masiv Tolbačiku (478,482,492). Též pohled na zasněžené vrcholky středního hřebenu na druhé straně údolí řeky Kamčatky je fantastický. Přes den obyčejně masiv zahalují oblaka (448-481). Cesta dál směrem k Bezimjanymu je nemyslitelná, opět zapadáváme po pás do sněhu. Fantastická panorama alespoň z tohoto hodu však stojí za tu námahu.

Při podzimní návštěvě o pár týdnu později již takové štěstí na počasí nemám. Vycházím opět z Ključi za příjemného počasí. Na náhorní plošinu pod Ključevskou se dostávám k večeru – obloha se vyčistila a konický kužel Ključevské se zobrazuje na pozadí modré oblohy (268). Těžko uvěřit jaký pokrok učinila příroda během posledních 6 týdnů- cesta ke kráteru Podkova, kterou jsme na jaře bez problému překonávali podle „GPS po přímce“ po souvisle zasněžené ploše je nyní zarostlá neproniknutelným stlánikem a jediná možnost je mnohem delší projetá cesta k prijutu Podkova (245). Útulnou chatičku opouštím druhý den brzy ráno za krásného počasí, osvětlený bílý vrchol Ključevské barevně kontrastuje s černou barvou lávových polí, které jsou v nižších polohách porostlé zeleným porostem a červeným borůvčím (265-276). Stezka se brzy ztrácí v lávových polích, směr k dalšímu prijutu Apochončič lze odhadnout pouze podle několika bodů zanesených do GPS. Pochod znepříjemňuje stále rostoucí množství kaňonů, jež činí cestu nepřehlednou a výstupy po prudkých úbočích sypkým lávovým piskem pochod zdržují. Několik kaňonů vedoucích od kráteru Tiranus se nakonec ukáže ‚jako neprůchodných, je třeba se spustit o několik kilometrů níže a kaňony projít v jejich spodní části, kde již stěny nejsou tak příkré. Cestou potkávám vulkanologa- dostávám pár praktických orientačních hodů v jinak nepřehledném terénu. Před další vulkanologickou základnou Apochončič naposledy pozoruji kužel Ključevské za kterým začíná vystupovat vrcholek Kamene, informace od vulkanologa však nemám možnost využít- počasí se brzy kazí a jediným pomocníkem v mlze a v dešti zůstává GPSka (296-320). Po celodenním pochodu v mlze a dešti se dostávám k další bázi Pljutina pod vulkánem Bezimjanyj. Jinak útulná chatička je však, bohužel, obsazena. Stala se hlavní bází pro rusko-americký tým geologů, kteří v podloží vzniklém po erupci vulkánu Tolbačik v roce 1975 pátrají po bakteriích, které by mohly žít v jícnech vulkánů při teplotách kolem 80C. Pokud by se tyto bakterie podařilo dokázat v termafrostech, tzn. ve vyvržených horninách vulkánů v hloubce asi 15 metrů pod zemským povrchem, zde již nepůsobí tepelné výkyvy a bakterie mohou přežívat v jakémsi metastabilním stavu – byl by to důkaz pro domněnku, že i na Marsu, jehož povrch je velice podobný zdejší kraji:ně. v jícnech vulkánů může existovat Život. Počasí se nelepší ani v následujících dnech, sledování zajímavé práce geologů je jediným zpestřením – jinak poměrně snadný výstup ke kráteru Bezimjanyj nepřichází v úvahu. Za deště a mlhy po dvou dnech čekání vyrážím k Tolbačiku. Vzhledem ke špatnému počasí volím kratší cestu (10 míst odkud jsme v červnu pozorovali skupinu Ključevské a kolem kráteru Kopyto dalších 45 km do Kozyrevska. Za celou dobu se ani na okamžik pohled na nedaleké vulkány neotevírá.

Dostat se zpět z Kozyrevska na jih- do „goroda“ není snadné – koncem června se sází „kartoška“, většina obyvatel pracuje na svých políčkách- kartoška z Kozyrevska díky své kvalitě úspěšně konkuruje i daleko levnějším bramborům dovezených z Činy. Autobusová stanice je zavřená a busy od Ključi přijíždějí již plné Jeden z řidičů nás však bere „na stojáka“- zpátečních 500 km zdoláváme na podlaze přeplněného busu do Jelizova. Odsud na konečnou místní dopravy – Těrmálnyj úzce souvisejícího s oblasti termálních pramenů Paratunky V soukromém termalním bazénu Geolog travime večer a brzy rano vyrážíme na stopa směrem ke geotermální elektrárně na úpatí známého vulkánu Mutnovka. Máme štěstí – zastavuje skupina geologů se svým Uralem. Jediným vozidlem, který v tuto roční dobu projede souvislou sněhovou pokrývkou přes průsmyk na úpatí Viljučinského vulkánu podél sloupů elektrického vedeni až ke geotermální stanici. Cestou, mezi konzumací vodky, které si geologové vezou značné zásoby, se zajímám o princip geotermální elektrárny. Odnáším si pouze dojem, že hlavním problémem je oddělení suché páry. kondenzáty z přírodních zdrojů by zničily lopatky turbin. Na dotaz ohledně povolení musíme naše kolegy opět zklamat. Zastavujeme proto ještě daleko před elektrárnou v oblasti mezi vulkány Gorelij a Mutnovka, jež se později ukazuje jako optimální místo k výstupům na oba vulkány. Stavíme rychle stan na jediném pahorku s již odtát sněhem a vyrážíme směrem k vulkánu Gorelij. Vystup sněhem není náročný, s přibývajícími nastoupanými metry se otevírá pohled na sousední vulkány, nejbližší Viljučenský vulkán, a postupně na celý Avačínský záliv v pozadí s vulkány Avačinskij a Korjackij (600-625), které z jedné strany ohraničuji park Nalyčevo. Jezero uvnitř kráteru je zamrzlé a pokryto vrstvou sněhu. Nedaleký kráter Mutnovka neustále dýmá. K němu se vydáváme druhý den brzy ráno, dokud je sněhová vrstva umrzlá (631-638). Vystupujeme asi 15 km sněhem do sedla mezi Gorelij a Mutnovku a potom směrem ke kráteru Opasnyj (640,653). Ten je však v této roční době – koncem června – stále zavalen velkým množstvím sněhu a stává se pro nás neprůchodný. Po jeho úbočí se dostáváme na vrchol kráteru. Pohledy do kráteru jsou úžasné – před čelem ledovce spadajícího ze stěn kráteru vychází z několika fumarolu dým, pozorujeme bublající bahno (653-657, 661-670). Škoda, že není možnost sejít dolu do kráteru jehož dno je díky vulkanickým efektům přirovnáváno k podstatně hůře dostupné Dolině gejzírů a je svým způsobem raritou mezi světovými vulkány. Cestou zpět vycházíme ještě na malé sedlo, odkud se otevírá pohled na Mutnovskou geotermální stanici, K.e stanům se dostáváme kolem půlnoci, stále je ještě dostatek světla na přípravu večeře.

Návrat do Jelizova si ještě zpestřujeme návštěvou termálních pramenů pod vulkánem Viljučinskij. Dostáváme se znovu na koleje vyjeté ve sněhu, které, společně se stožáry vedení elektrického proudu, dávají tušit. kudy vede zpáteční cesta (680,681). Míjíme odstavené nákladní auta a buldozery, zapadlé hluboko ve sněhu, ty zde zřejmě zůstanou do pozdního léta, pokud sníh úplně neroztaje (682). Pod průsmykem odbočujeme po sněhových polích do údolí vedoucího na pobřeží Tichého oceánu. Tímto směrem se lze dostat i k městu Viljučinsk- na protější straně Avačínského zalivu od Petropavlovsk-Kamčatskij. Díky své flotile atomových ponorek zůstává dodnes uzavřeným městem i pro ruské obyvatele Kamčatky. Nedaleko od příjemných přírodních termálních pramenů (691-700) se nachází i „ekologičeskaja baza“- původně vystavěná z nadšení lyžařů, kteří zde sjíždějí různé žleby vedoucí prudce do údolí hlavně ze svahu vulkánu. Dnes původní nadšení vystřídaly podnikatelské záměry. Místa v chatkách se pronajímají a nabízí se „helisky“- sjíždění žlabů sousedních vulkánů pomocí vrtulníku. Tento sport však citelně podražil po tragické nehodě vrtulníku gubernátora Kamčatky u vulkánu Opala před 3 roky- zůstala pouze jedna společnost která si diktuje ceny, všem ostatním byla odebrána licence, Do Jelizova se vracíme další den – v sobotu. Je opět krásné slunečné počasí a „vychadnoj“- stovky obyvatel Jelizova a Petropavlovska vyjíž dějí strávit tento krásný sluneční den k vulkánu, není tudíž problémem se dostat stopem zpět do „goroda“.

Z Jelizova se necháme vyvézt taxíkem do lyžařského komplexu Gora Moroznaja odkud se ráno vydáváme do asi 16 km vzdáleného přírodního parku Golubije ozera. Systém jezer se nachází ve výšce asi 600 m nad mořem. Svůj název jezera dostala od efektu, který jsem, ačkoliv mnohokráte konzultoval, nikdy nepochopil – průzračná voda a led na dně jezera odrážejí sluneční světlo takovým způsobem, že veškeré barvy nejenom samotných jezer, ale i rostlin na březích působí modrým až fialovým dojmem. Než se dostaneme k jezerům, obloha se zatahuje, čili nemáme možnost působení tohoto zvláštního efektu posoudit. Ve spodních jezerech, jejíchž hladina již není zamrzlá je možno pozorovat na dně jakoby propadlý led. Z vrcholu hřebenu nad jezery však pozorujeme hlavně žlutou barvu rozkvetlých rododendronů, které se derou z pod sněhové pokrývky na úbočích (985-990).

Přírodní park Nalyčevo je ohraničen aktivními vulkanickými hřebeny: Avačinsko- Koijackym, Županovsko Dzenzurskym a aktivními vulkány Kupolem a Vjeršinskym. Na území o velikosti více jak 3000 km2 se chrání mnoho unikátních přírodních objektů. Díky mikroklimatu v údolí řeky Nalyčevoj lze zde pozorovat rostliny, které nerostou nikde jinde, mnohé z nich, jako například Bašmačok krupnocvětkovyj jsou zaneseny mezi chráněné objekty – v Červenou knihu Ruské Federace. Do středu parku se lze dostat z vesničky Pinačevo přes stejnojmenný průsmyk Avačinsko- Koijackymn hřebenem trekem dlouhým zhruba 45 km. Udržovaná stezka mnohokráte překračuje řeku Pinačevo a její nesčetné přítoky – pohodlné mosty, zrovna tak jako registrační kordony, které poskytují i možnost ubytování, jsou budovány z prostředků UNESCO – stavební dřevo se musí dovážet zdaleka vrtulníky a je proto i velice drahé. Podél cesty jsou vybudována tábořiště. Mnohé agentury nabízí též cestu vrtulníkem z nedalekého Jelizova. Do Pinačeva se dostáváme bez problémů stopem z poslední zastávky veřejné dopravy ve vesničce Razdolnyj.

Nocujeme na prvním tábořišti (750-754). Ráno se registrujeme na kordonu Proměžutočnyj a v poledne vystupujeme na průsmyk ve výšce 1160 m. Ze sedla se otevírají nádherné pohledy na bílé vršky vulkánů Dzenzur a Županovskij ohraničující území parku z druhé strany (778-783). Pod průsmykem však brzy ztrácíme cestu pod hlubokou vrstvou sněhu (794-796), další směr odhadujeme pouze pomocí GPSky. Za našimi zády se začínají objevovat vrcholky Korjackého a Avačínského vulkánu (800). S ubývající výškou postupně mizí i sníh a asi 10 km před Naličevem opět nacházíme cestu vedoucí hustým porostem vzácné břízy Ermana (805). Večer již postupně zkoušíme všechny tři termální vany v Naličevu, stan však můžeme postavit až několik kilometrů za centrem na tábořišti u řeky „Zoltoj“. Naší, poměrně dobrou znalost ruštiny oceňuje i spravce Voloďja, bývalý námořník z Běloruska, takže za vstup do parku platíme podle tarifu pro ruské občany, který je mnohonásobně nižší než přehnaná cena vstupu pro cizince.

Z centra vedou treky směrem k dalším termálním pramenům. Od asi 11 km vzdálených Talovských pramenů (833-839) vede nádherný trek na vrchol vulkánu Dzendzůr (2155 m). Kaňon řeky „Šajbnaja“ je v červnu ještě pod sněhem, k vrcholku se vydávám až při druhé návštěvě Kamčatky v září (856-866). Správce Talovského kordonu si mě pamatuje z jarní návštěvy. Ukazuje i knihu registrace – za mým jménem z konce června přibylo během hlavního letního období zim asi dalších 30 podpisů, až nepochopitelně malá návštěvnost těchto nádherných končin. Podzimní krajina hraje všemi barvami, úbočí nad kaňonem jsou zbarvena do ruda (861). Stezka se ztrací v lávovém poli, nicméně mužici a žluté značky napomáhají orientaci ke kráteru. Neuvěřitelný barevný kontrast – černá láva prorostlá zelenou kosodřevinou, červeným borůvčím na pozadi se zasněženým úbočím kráteru, rudými krátery a modrou oblohou (890-903). Samotný kráter je pokrytý ledovcem – v okolí vystupuje dým z fumarolů a a bublající bahno v několika mělkých jezírkách (880-887). Nad hřebenem z druhé strany parku, trochu proti sluníčku, nad dýmem z fumarolů majestátně vystupují mohutné kónusy vulkánů Korjackij a Avačinskij (888). Určitě jeden z nejkrásnějších dní v roce, přitom klid, žádní další návštěvníci. Cesta zpět v lávovém poli je méně zřetelná, značení je pouze ze spodní strany lávových kuželů. Neustále ztrácím směr, zpět k Talonským pramenům se dostavám pozdě večer za tmy.

Předpověd‘ počasí na další alespoň dva dny je poměrně příznivá. V Nalyčevu (910-926) získávám alespoň hrubou informaci o cestě přes Avačínské sedlo, není zde však nikdo, kdo by tuto cestu dříve absolvoval. Prošlapaná cesta vede k Aagskim narzanům, obyvatelé osady Nalyčevo tuto asi 12 km dloubou cestu s prázdnými petkami pro minerální vodu absolvují velice často (938). Složením i chutí tyto prameny připomínají známé kavkazské prameny vyvěrající pod Elbrusem na konci .Baksanské doliny. Odsud se cesta stáčí do údolí řeky Šumnaja vytékající z ledovců Karjáckého vulkánu. Z posledního správou parku udržovaného mostu vedoucího přes řeku na posled:ní tábořiště se otkrývá pohled na mohutný vodopád v pozadí se zaledněným vrcholem Karjackého vulkánu (947). Další cesta se však dá pouze tušit pouze získaných informací – držet se dále od vulkánu a snažit se najít optimální přechod přes široký průsmyk na obzoru na konci asi 20 km dlouhé planiny. Vyrážím brzy ráno. Musím překonávat mnoho menších kaňonů, mohutné lávové pole pod průsmykem se však překonává pouze s obtížemi. Stále se otevírají nové pohledy na oba Dzenzur-Županovskij i Avačinsko-Korjackyj hřeben, bílé vrcholky zaledněných vulkánů na pozadí do ruda zbarvených ploch podzimní přírody (948-974). Z průsmyku se objevuje i pohled na bílý pravidelný kónus Avačinského vulkánu a lze vytušit i počátek 6 km dlouhého sedla mezi Avačinským a Karjackým vulkánem (975) Průchod samotným sedlem je poměrně složitý – je třeba volit kompromis mezi obrovskými kameny zavaleným dnem a sypkým lávovým pískem na úbočích kaňonu. Za šera vycházím na vrchol sedla a pár kilometrů před sebou spatřuji poslední orientační bod – skalní útvar „velblud“ připomínající svým tvarem profil dvouhrbého velblouda. Obcházím zleva a za tmy se dostávám k bázi vytvořené z obrovských železných sudů. Daří se mi probudit i správce tohoto opuštěného objektu, který přináší vše, co najde k jídlu a k pití. Přes moje protesty dostávám i jeden velký sud k přespání- prý má být v noci silný vítr a má se měnit počasí. Jeho prognosy jsou bohužel pravdivé – druhý den ráno jsou vrcholky vulkánů schovány v oblacích a původně plánovaný výstup na Avačínský vulkán nepřichází v úvahu. Diskutuji se správcem – není mi jasný smysl tohoto zařízení, který nese název „gornolyžnaja baza Velbljuď‘(978). Vhodné lyžařské terény v okolí nejsou, nikde žádná lyžařská zařízení. Jediný přístup je korytem Suchoj ráječky – v létě po lávových kamenech projede terénní auto, v zimě je však koryto pokryto několikametrovou vrstvou sněhu. Snad jedině helisky ve žlebech na úbočí obou vulkánů.

K asi 30 km vzdálené silnici mezi Jelizovern a Petropavlovskem sestupuji po celý den. Vrchol Avačínského vulkánu zůstává celý den zahalený, pouze občas se protrhne oblačnost nad zaledněným vrcholem Korjackého vulkánu, úžasný barevný kontrast s barevnou podzimní přírodou a černo – červenými lávovými oblázky na dně koryta (979-984). Večer ještě stačím na trhu v Jelizovu doplnit zásoby čerstvých potravin a v přilehlém pivním baru naplnit PETky vynikajícím Kamčatským no. 1.. Stíhám poslední autobus a večer jsem opět v termálním bazénu Geolog. Majitel si mě pamatuje z naší jarní návštěvy, nechá přespat v pohodlí pod střechou budovy bazénu.

Stopem na korbě náklaďáku se další den dopoledne dostávám až před vrata geotermální stanice Mutnovka. Zatímco cestou problikávalo sluníčko a příroda hrála všemi barvami, na planiny za průsmykem pod Viljučinskym vulkánem padla mlha a fouká silný vítr se sněhem. Ačkoliv by výstup do kráteru s pomocí GPS a souřadnic získaných na jaře nebyl problémem, šance, že by se počasí zlepšilo je minimální. Mám již pouze jeden den, zítra musím být zpět v Jelizovu k návratu do Petěrburku. Ve vichru stopuji další auto, které mě doveze několik kilometrů zpět pod Viljučenský vulkán a odsud se spouštím k již dobře známím termálním pramenům. Při sestupu mě zaráží velké množství hlubokých stop od těžkých terénních automobilů v citlivém přírodním terénu vedoucích směrem ke středisku u termálních pramenů – komerční zájmy zřejmě převažují nadpůvodním ekologickým záměrem. Jediným omezujícím prvkem pro pohodlné turisty v pohybu v tomto chráněném území je varování: „…voditel, preždě čem spuskaješsja podumaj, kto tebja budet taščit navjerch“. Pokaždé, když se trochu protrhají mraky, sluneční paprsky zvýrazní až kýčovité barvy podzimní přírody (723-737), samotný vrcholek vulkánu je však stále v oblacích. Večer jsem opět v přírodních termálních pramenech. Jsem rád, že pozvání na večeři při průchodu báze nebylo formální, takže mám opět možnost vyzkoušet různé „přírodní dary“ Kamčatky. Středisko, vzniklé původně z nadšení pro svoje členy, se nyní přeorientovává – nabízí plný servis včetně heliski z vrcholů sousedních vulkánů pro zámožnější cizince. Nemohu odmítnout ani pozvání na snídani – pak opět na sedlo pod Viljučenskij vulkán, asi 1000 metrů na bází. Počasí tentokráte přeje více – kolem poledne se obloha postupně protrhává a objevuje se i vršek vulkánu (713-717). Čekám na vhodný záběr několik hodin, potom sestupuji z průsmyku a pozdě odpoledne začínám stopovat. Zastavuje první auto, nabízí svezení do Petropavlovska. Původně mám v plánu se ten samý den přemístit do Jelizova blíže k letišti – ani první dojem při vjezdu do Petropavlovska není zvláštní – tradiční sovětská paneláková zástavba. Nicméně zkouším telefonní číslo, které jsem získal v Nalyčevu – Fjodor přijíždí za chvíli a svým autem mě doveze až k přístavu a centru města na konci města u Avačínského zálivu a na vyhlídku na úpatí Petrovské sopky nad zálivem. Nádherný pohled na celý záliv (740), který je hodnocen díky svému pozadí tvořeného kónusy mnoha vulkánů jako jeden z nejkrásnějších na planetě. Z oken bytu Fjodora nad zálivem se odkrývají druhý den ráno čisté pohledy na Viljučinský vulkán, Mutnovku, Gorelij (741) – jak se později dozvídám v báni v Jelizovu těsně před odletem, cyklon vystřídal anticyklon a je předpoklad, ze se počasí po dlouhé době deštivého léta stane na zhruba 14 dní stabilním. Škoda, že až nyní, poslední den pobytu na Kamčatce. Zbývá již jen doplnit PETky vynikajícím Kamčatským no. 1 na dlouhou cestu do Petěrburku.

Autor: PhDr. Milan Jirout Krátké zprávy