185ZOBRAZENÍ

Od konce dvacátých let minulého století se u nás stal vedoucím architektonickým stylem funkcionalismus, směr mnohými odborníky i laiky zatracovaný a jinými naopak glorifikovaný jako nová forma, oproštěná od okázalosti, přezdobenosti a zbytečné komplikovanosti. V mnoha československých městech tehdy vznikaly stavby, které ohromovaly svou jednoduchostí a účelností a jejichž estetický vzhled vzbuzoval u konzervativnějších obyvatel přinejmenším rozpaky. Zatímco zpočátku neměl funkcionalismus žádná pevná formální či kompoziční pravidla, v průběhu let se některé formy přece jen ustálily. Za nejdůležitější z nich lze označit preferování pravého úhlu, asymetrii staveb, plochou střechu, hladce omítnuté zdi a pásová okna zajišťující dostatek světla. Interiéry měly být prostorné, vzdušné a oblíbenými materiály byly dřevo, sklo, linoleum či koženka. Forma zkrátka měla „následovat funkci“. Později sice došlo k určitému změkčení těchto požadavků, nicméně základní charakter funkcionalistických staveb zůstal stejný. Pokud jste z Prahy nebo do hlavního města zavítáte, můžete se o kráse funkcionalismu přesvědčit na příkladu Müllerovy vily, která stojí ve Střešovicích poblíž Ořechovky. Jedním ze světově proslulých tvůrců tohoto architektonického směru byl architekt Adolf Loos, který se narodil v roce 1870 v Brně a po studiu na průmyslové škole v Liberci přesídlil do Vídně. To bylo na konci 19. století a tehdy jeho díla dráždila architekty vyznávající historizující směry jako červený hadr býka. Pro významné změny neměli pochopení a Loosovy stavby často označovali hanlivými přízvisky. Například kavárnu Museum, která byla první významnější Loosovou prací ve Vídni, nazývali pro její strohý interiér „Café Nihilismus“. O architektech jeho typu prohlašovali, že nepotřebují tužku, protože by jim stačila guma, čímž naráželi na zdánlivou jednoduchost jejich staveb. V některých případech měli možná pravdu, ale Adolf Loos měl o architektuře vlastní jasnou představu. Dalo by se říci, že více než díky svým budovám se stal slavným díky svým myšlenkám. Vyjadřoval je v mnoha esejích, z nichž nejznámější je „Ornament a zločin“. Prosazoval zde názor, že architektura nepatří mezi umění, což však neznamená, že by neměla splňovat estetické ideály. Místo v ozdobách je však viděl v elegantní geometrické čistotě tvarů a funkčnosti stavby. Všechno, co nemělo racionální odůvodnění, mělo být z exteriéru i interiéru stavby odstraněno. Nejvýznamnější pražskou stavbou Adolfa Loose je tzv. Müllerova vila. Pro sebe a pro svou ženu Miladu ji v letech 1928–1930 nechal postavit významný stavební podnikatel Ing. dr. František Müller, spolumajitel velké stavební firmy Kapsa a Müller. Adolf Loos byl také autorem návrhu interiérů včetně svítidel, vestavěného a zčásti i volně stojícího nábytku. Vilu považoval za své nejkrásnější dílo, a dokonce zde oslavil své šedesáté narozeniny. Možná proto je dům často označován jménem svého tvůrce Loosova vila, což nebývá obvyklé. Nutno ovšem zmínit, že podobně jako v případě vily Winternitz v Košířích (Na Cihlářce 10) pomáhal i zde Loosovi architekt Karel Lhota. Stroze vypadající dům při pohledu zvenčí poutá pozornost díky svému krychlovému tvaru a nepravidelné kompozici oken. V době vzniku nebylo jednoduché stavbu prosadit; úřady nechtěly vydat stavební povolení, protože se jim vila zdála příliš velká a úředníkům se nelíbila ani plochá střecha. Návrh zahrady je společným dílem Adolfa Loose a německých zahradních architektů Camillo Schneidera, Karla Förstera a Hermanna Materna. Adolf Loos zavedl do architektonické praxe pojem „Raumplan“ neboli prostorový plán. Sám říkal, že v případě střešovické vily se mu realizace této myšlenky podařila nejlépe. Jedná se o útvar, který rezignuje na klasické rozdělení vnitřku stavby na patra a uspořádává jednotlivé místnosti podle účelu a významu kolem centrální osy, v případě Müllerovy vily kolem schodiště. Právě tato koncepce dala vile charakteristickou vzdušnost a prostor. Jednotlivé místnosti, v běžných stavbách oddělené dveřmi, se tu vzájemně prolínají. Například obývací pokoj, centrum života rodiny, je propojen s jídelnou situovanou v polopatře a s budoárem, k němuž vede točité schodiště. Centrem jídelny je kulatý stůl, který lze zvětšit přidáním jednoho či dvou mezikruží, takže může posloužit až osmnácti stolovníkům. Budoár je díky rozdělení na dvě horizontální roviny nejčlenitější místností v domě. V jeho horní části mohla paní domu trávit čas rozhovorem se svými přítelkyněmi a zároveň odtud sledovat dění v dolním obývacím pokoji, který sloužil k soukromějšímu odpolednímu odpočinku. Každá místnost v domě má jedinečný styl, kterého architekt z velké míry dosáhl použitím vhodných barev. Zatímco knihovna s převažujícími tmavými tóny působí důstojným dojmem, bílá koupelna vyzařuje čistotu. Rozdíl je i v šatnách obou manželů, pánská je spíše strohá a dámská má podstatně jemnější charakter. Kuchyně byla na svou dobu velmi moderní, i když dobové vybavení by dnešní hospodyňky asi neuspokojilo. Zařízení kuchyně mělo maximálně usnadňovat přípravu pokrmů a obsluhu rodiny, k čemuž přispíval i jídelní výtah. Barevně laděný dětský pokoj by z hlediska designu zřejmě zcela vyhovoval i dnes. Za zmínku stojí rovněž Loosova záliba ve vestavěných pohovkách, které jsou v obývacím pokoji rámovány mramorovým vytápěním. Zde také uvidíte několik křesel různých tvarů, aby si každý mohl udělat pohodlí, jak potřebuje, nebo barokní komodu, jediný kus starého nábytku, který architekt ve vile připustil. Po znárodnění vily roku 1948 a smrti Františka Müllera začalo dlouhé úsilí Milady Müllerové o záchranu této výjimečné stavby. Sama směla obývat jen malý byt, vymezený v rámci vily, a zbývající prostory sloužily jako kanceláře. V té době došlo k některým nevhodným úpravám interiéru, avšak celkově se dům zachoval v dobrém stavu a po pádu komunismu jej v restituci získala dcera původních majitelů. Od ní dům zakoupil Magistrát hlavního města Prahy a následně byl prohlášen národní kulturní památkou. Po dvouleté rekonstrukci byla ve vile roku 2000 otevřena stávající expozice a Studijní a dokumentační centrum Adolfa Loose. Při rekonstrukci na konci 20. století byla celá vila uvedena do původního stavu, takže se při její návštěvě přenesete zpět do období roku 1930. Setkáte se tu s původním nábytkem, uměleckými díly, koberci a veškerým zbývajícím mobiliářem. Všechno dokonale ladí, třeba i tapety a potahy matrací v ložnici. Je to potěšení pro oko, a to nejen architekta, ale i amatéra; vyvážený a do posledního detailu promyšlený interiér. Rekonstrukce se dočkaly i dvě výstavní akvária, jedno sladkovodní a druhé mořské. Zajímavé je i množství dobových technických detailů, například výlevka na špinavou vodu, kohoutky, splachovadla, rozvody elektřiny a vody, kliky či panty. V kotelně se zachovaly dva původní kotle zn. Stroebel včetně nářadí k jejich obsluze, v garáži si zase můžete prohlédnout automobilového veterána. Nádherným zážitkem je pohled z terasy, odkud jsou jako na dlani vidět pražské dominanty. Terasa je vybavena i slepým oknem, které Adolf Loos vytvořil z komínů a překladů. Tím vytvořil rám pomyslného obrazu, jehož obsahem byl dříve výhled na Pražský hrad, který je dnes již zastíněný vzrostlými stromy na sousedních zahradách. Promyšlená byla i koncepce zahrady, všechny zdejší květiny kvetou fialově, žlutě nebo bíle. Pokud se nám podařilo vzbudit ve vás o tuto jedinečnou stavbu skutečný zájem, nezapomeňte se předem objednat buď telefonicky, nebo pomocí internetu. Zájem o návštěvu Müllerovy vily je totiž takový, že se sem bez předchozí rezervace nedostanete. A jestli ve vás prohlídka vily vzbudí touhu pokračovat ve zkoumání moderní architektury, nemusíte odtud chodit daleko, v blízké čtvrti Ořechovka najdete další zajímavé stavby z první poloviny 20. století. 

Přístup:

Ze stanice metra A Hradčanská tramvají č. 1 nebo 18 do stanice Ořechovka. 

Střešovice
Převážně vilová městská čtvrť vznikla jako ves Třešovice. Současné jméno se začalo používat až v 2. polovině 19. století a oficiálního schválení se dočkalo roku 1920. O dva roky později byly Střešovice připojeny k Praze. Kromě Müllerovy vily tu stojí za pozornost rodinný dům architekta Bohumila Hübschmanna z let 1926–1927 (ulice U Laboratoře 4). Pseudorománský kostel sv. Norberta v ulici Norbertov byl postaven v letech 1890–1891 podle plánů architekta Františka Rožánka. Bývalá usedlost Andělka, v níž se dnes nachází areál Tatranu Střešovice, vznikla roku 1756. Původně chránila cestu ke Střešovicím a Břevnovu. O necelých třicet let později byl u vinice Na Kocource postaven první domek osady Třešovičky, později Střešovičky. Nedaleko Andělky si můžete prohlédnout modlitebnu Českobratrské církve evangelické z roku 1939. Dále na západ se při ulici Na Petřinách nachází přírodní památka Střešovické skály s přirozenými jeskyněmi a puklinami. 

Ořechovka
Jméno čtvrti vzniklo poněkud kuriózním způsobem. Roku 1709 si totiž v severní části Střešovic nechal Jan Kryštof Bořek, rada dvorské komory, vybudovat letohrádek s nádhernou zahradou. Zanikl již roku 1742 za válek o dědictví rakouské, ale místu se od té doby říkalo Bořekovka, což bylo později zkomoleno na Vořechovka a na počátku 20. století opraveno na „spisovné“ Ořechovka. Dnešní vilová čtvrť vznikla v první polovině dvacátých let 20. století podle urbanistického návrhu architekta Jaroslava Vondráka. Zdejší luxusní sídla i řadové domy byly často budovány v anglickém a holandském stylu z neomítnutých červených cihel. Nejhodnotnější stavby najdete západně od Macharova náměstí; za pozornost stojí zejména vlastní Vondrákova vila (Západní 21). Z architektonického hlediska jsou za nejcennější považovány domy navržené architektem Pavlem Janákem, například vila malíře Vincence Beneše (Cukrovarnická 24), rodinný dům s ateliérem sochaře Bohumila Kafky (Na Ořechovce 41) nebo dvojdům pro malíře Emila Fillu a filozofa Jaroslava Krejčího (Lomená 10–12). Architekt Otakar Novotný byl v letech 1931–1932 autorem podobně koncipovaného domu malíře Václava Špály (Na Dračkách 5). 

Hradčany
Na Hradčanském náměstí stojí morový sloup se sochou Panny Marie, dílo F. M. Brokofa z doby kolem roku 1726. Významnou památkou je Schwarzenberský palác postavený v letech 1545–1563 podle plánů architekta Augustina Vlacha. Uvnitř paláce sídlí Vojenské historické muzeum. Arcibiskupský palác byl v letech 1669–1694 zbarokizován podle plánů Jeana Baptista Matheye; autorem dnešní rokokové podoby je Jan Josef Wirch. Blízký Šternberský palác představuje ukázku vynikajícího umění architektů Jana Blažeje Santiniho a Giovanniho Battisty Alliprandiho. Vznikl na přelomu 17. a 18. století, interiér je vyzdoben nástropními malbami, stěny nádvoří štukem. V paláci se v současné době nacházejí sbírky Národní galerie. Toskánský palác postavil v letech 1689–1691 pro hraběte Thun-Hohensteina architekt Mathey. Na počátku 18. století přešel do majetku vévodů Toskánských, jejichž znaky zdobí frontu nad dveřmi balkónů. Na nároží paláce stojí socha sv. Michala z doby kolem roku 1700. V Loretánské ulici se nachází Hradčanská radnice, do roku 1784 sídlo správy města Hradčan. Název Loretánského náměstí je odvozen od Lorety, poutního místa, které zde vzniklo v 1. polovině 17. století podle vzoru tzv. Svaté chýše (Santa casa) v italském městečku Loreto. Nádvoří Lorety ze všech stran uzavírají ambity, v jejichž východním křídle se nachází kostel Narození Páně. Na barokní věži je umístěna zvonkohra s 30 zvonky, která je dílem pražského hodináře Petra Naumanna. Barokní průčelí Lorety vytvořil architekt Kilián Ignác Dientzenhofer. Známou součástí Lorety je klenotnice, tzv. Loretánský poklad, jenž obsahuje především liturgické náčiní. Jeho nejcennějším kusem je diamantová monstrance s 6 222 diamanty. Proti Loretě stojí Černínský palác, největší barokní palác v Praze, který nechal postavit Humprecht Jan Černín z Chudenic. Na jeho výstavbě se podílelo několik italských architektů v čele s Francescem Carattim. Chloubou interiéru je impozantní schodiště s nástropní freskou od Václava Vavřince Reinera Pád Titánů. V letech 1928–1938 byl palác přestavěn pro ministerstvo zahraničí, které zde sídlí dodnes. Přes Pohořelec můžete projít ke Strahovskému klášteru. Založil jej roku 1140 kníže Vladislav II. spolu s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem jako první premonstrátský klášter v zemi. V době baroka byl spolu s klášterním kostelem Nanebevzetí Panny Marie přestavěn do současné podoby. V klášteře se nachází rozlehlá knihovna s Filozofickým a Teologickým sálem, ve kterém se nachází množství středověkých iluminovaných rukopisů. Procházku po Hradčanech lze prodloužit o prohlídku Pražského hradu.